Pošli to dál

Je to už nějaký ten pátek, kdy jsem se začetl do jednoho článku v Adventu, který rozebíral historii naší církve mezi léty 1948 a 1989 a musím říct, že některá zde předkládaná fakta mě šokovala. Nechci spekulovat o tom, jestli jsou tyto informace pravdivé či nikoliv, uvědomil jsem si ale podstatu jednoho fenoménu poslední doby.

Žijeme v informačním věku, kdy se na nás každý den valí stovky a tisíce různých zpráv z celého světa. Ale nejen to – každá velká událost dá vzniknout novým a novým konspiračním teoriím, které vyvracejí zprávy, které se dovídáme z „oficiálních“ médií. Po zadání hesla „conspiracy“ najde Google neuvěřitelných 34 miliónů odkazů, existují dokonce spiklenecké teorie, které se vyvrací navzájem. Lidé jsou zmatení a už neví, čemu mají vlastně věřit. Domnívám se, že tohle je pouze část Satanova geniálně propracovaného plánu, jak svést na svou stranu co nejvíce lidí. Nejenom že útočí na naše smysly a zaměstnává naší mysl, ale snaží se o narušení naší důvěry ve všech aspektech našeho života. Důsledky tohoto plánu můžeme pozorovat každý den – lidé nevěří autoritám, vytrácí se důvěra z partnerských vztahů, mezi přáteli, v rodině, ale i obecně ve společnosti. Lidé jsou čím dál více zatvrzelí vůči Božímu hlasu.

Zcela nepochybně se jedná o znamení toho, že žijeme již v závěrečné fázi dějin této planety, neboť se musí naplnit proroctví zaznamenané u Marka: „Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život. Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno; ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen…“

Jsem vděčný za to, že jako křesťané máme přece jenom něco, na co se můžeme spolehnout i v nejistých a těžkých dobách. A tím je náš nebeský Otec, který se v průběhu tisíciletí nezměnil a Jeho Slovo, kterým k nám promlouvá v každé situaci. Bible bude v poslední fázi dějin našim jediným měřítkem pro posuzování událostí kolem nás. Ellen White píše, že nevědomost nebude omluvou pro blud nebo hřích, když má člověk možnost poznat Boží vůli. Když za Ježíšem přišel jeden znalec zákona a dotázal se ho: „Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“, Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v zákoně? Jak to tam čteš?“ V poslední době budeme svědky neustálých výpadů a útoků proti základním pilířům naší víry, přesto by nás mělo těšit, že žijeme v nejslavnějším období dějin. Již brzy se bude rozhodovat o konečném údělu miliard obyvatel této planety.

Ellen White také píše: „Až přijde doba zkoušek, pak se ukáže, kdo se v životě řídí Božím slovem. V létě není rozdíl mezi stále zelenými a ostatními stromy tak zřejmý. Když však přijdou podzimní plískanice, zůstanou stále zelené stromy beze změny, zatímco ostatní o svou zeleň přijdou. Ani formální křesťan není dnes k rozeznání od pravého. Blíží se však doba, kdy se rozdíl ukáže. Jen co se projeví nepřátelství, jen co zavládne fanatismus a nesnášenlivost a začne pronásledování, malověrní a pokrytci zakolísají a vzdají se své víry. Praví křesťané však odolají a zůstanou pevní, jejich víra bude silnější a naděje jasnější než v době pohody.“

Není mým záměrem vyvolat strach nebo paniku, ve své malověrnosti sám často pochybuji, jestli odolám v těžkých časech a má víra nezakolísá. Chci vás však povzbudit k tomu, abychom plně důvěřovali tomu, který stvořil celý vesmír a řídí chod dějin, abychom stejně jako žalmista zvolali: „Otevři mi oči, ať mám na zřeteli divy ze Zákona tvého.“ Jedno z nejkrásnějších zaslíbení, zaznamenané v 1. Kor 2,9, praví: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují…“

Existuje jedna hezká anekdota. V ní se muž vroucně modlí:  „Bože, prosím tě, dej, ať vyhraju ve sportce!“ Modlí se tak spoustu dnů a nic se neděje. Vůbec tomu nerozumí a bezmocně, s dávkou vzteku, volá: „Bože… proč?!“ Vtom mu Bůh z nebe laskavě odpoví:  „Tak si aspoň kup los.“  Mně se tento krátký příběh moc líbí, protože jsem sama také někdy jako ten muž. Často se za něco modlíme a myslíme si, že Bůh to za nás vyřeší.  A když to nevyřeší, tak máme pocit, že na nás kašle. Je ale potřeba, abychom my sami začali něco dělat- „koupit ten los“.

Co je pro tebe modlitba? Je to něco, co ses naučil/a v dětství? Nebo je něčím, bez čeho se neobejdeš na každý den? Jaký má modlitba pro tebe význam? Je něčím, co večer odříkáš a pomalu u toho usínáš? Není jen naučenou frází? Přiznám se, že pro mě tou naučenou frází častokrát je. Někdy se mi stává, že když se modlím, tak mám pocit, jakoby má modlitba vystoupala jen ke stropu- a dál už ne. Mívám též pocit, že jsem Bohu lhostejná. Že ho ani mé modlitby nezajímají. Stává se, že se mé pocity osamělosti a bolesti po modlitbě ještě zhorší.

Myslím, že toto znáte asi každý z vás: „Proč se tedy modlit, když…?“ Já bych na takovou otázku odpověděla následovně: modlitba je k tomu, abychom všechna svá trápení i radosti vyjádřili nahlas a slyšeli, co říkáme… jestli to opravdu myslím vážně, jestli mi vůbec záleží na tom, za co se modlím. Modlitba je silnou zbraní a satan jí umí zneužít. Proto nám může připadat, že je modlitba k ničemu a že je všechno ještě horší než před tím. Mohu tě ujistit, že když vytrváš a budeš se modlit dál, tak to satan po čase vzdá. Proč? Protože ví, že prohrál.

Někdy, když se modlím, tak slyším, jaké říkám blbosti. Vůbec nedokážu soustředit a myšlenky utíkají někam pryč. Tak se občas modlím s někým na icq, skype nebo přes sms a zjišťuji, že ty myšlenky už nemají takovou tendenci utéct. Vnímám, že modlitba je dar. Dar od Hospodina. Když se podíváš do Bible, do Žalmů, najdeš tam mnoho modliteb. Přeji ti, aby modlitba nebyla naučenou frází nebo něčím, co jen tak odříkáš, „aby se neřeklo“. Přeji ti, abys modlitbu vnímal/a jako dar. Aby byla něčím, na co se budeš těšit a co ti přinese radost. Každý den.

Po přečtení nadpisu si možná říkáte: „Achjo, zase, téma Masky křesťanů je už tak známé, nic nového. Stále se to omílá dokola!“. Ani mně toto téma nepřišlo nějak zvláště zajímavé, dokud mi nedošla jedna věc, o kterou se s vámi chci podělit.

Nechci zde rozebírat žádnou „sobotní masku“, žádnou „masku před přáteli“ či jiné známé masky, ale tu naprosto podle mě nejzákeřnější a nejrozšířenější masku mezi mladými křesťany. Jde o tzv. „masku nekřesťana“!

Od starších bratrů či sester jsem několikrát slyšela, že my mladí jsme přes týden úplně jiní – jsme sprostí, věnujeme se mnohdy neetické zábavě, holky se oblékají jak levné slečny, kluci si vyjdou ven jak největší vagabundi, dokážeme se hodiny a hodiny bavit o módě, televizních seriálech, fotbalových zápasech a na Boha si ani nevzpomeneme. Že tohle všechno je naše přirozenost a ve sboru jsme spíše jen přežívající tvorové, co se snaží před ostatními tvářit, jak je to strašně baví. Ale co když je to všechno jinak?

Nemáte pocit, stejně jako já, že v sobotu s mládeží se cítíte perfektně, s pár přáteli můžete probrat vztahy, protože oni pochopí, že v životě nejde jen o chemii, ale i o vztah s Bohem a že vám není jedno, komu své „poprvé“ dáte. Pochopí, že v pátek nechcete jít s ostatníma na diskotéku, protože chcete světit sobotu. Pochopí, že když máte problémy, tak se nechcete jít kvůli tomu opít, ale chcete to řešit jinak. Mně osobně, je strašně přirozené, být mezi mladými adventisty, necítit žádnou potupu, že jsem věřící.

Když jsem ve škole, na trénincích a všude jinde mezi ateisty, cítím se jiná. Bavím se s nimi, se všema je opravdu legrace, ale necítím se uvolněně. Často se mi udělá zle, když někdo z mých světských kamarádů narazí na to, že jsem adventistka. Není to o tom, že bych se za to styděla, ale cítím se divně. Mnohdy mě přepadne i pocit, že ani nevím, proč jsem věřící. Proto se křečovitě bráním těmto situacím. Mluvím jako oni, oblékám se jako ostatní, bavím se o tématech jako oni, snažím se zapadnout do kolektivu. Myslím, že rozhodně v tom nejsem sama. ALE tohle není naše přirozenost! Je to ta nejpodlejší maska, která nás ovládá každý den.

Chci, abychom si uvědomili, že to je věc, která nás naprosto ovládá a jediné, co můžeme, je to odevzdat Bohu. Modlit se intenzivně za to, abychom dokázali být jiní. Protože my jsme jiní! Poznali jsme Boží nádheru, Jeho neskutečnou milost a lásku, tak buďme šťastní a přirození. Neskrývejme se za masku, že Boha neznáme. Protože: „Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi.“ (Matouš 10;32)

O moravském kongresu mládeže 2008 bylo tady na webu PTD i jinde už řečeno docela dost, ale přesto bych se k němu ještě jednou vrátil. Byly to pro mnohé z nás velmi zvláštní a silné chvíle prožité v Boží blízkosti. Nevšední na tom všem bylo, že jsme mohli prožívat, a také prožívali tuto Boží blízkost na kongrese každým dnem silněji a reálněji. Byli jsme skutečně na příjmu s Bohem, který je on-line a také díky krásné atmosféře, písničkám i silně emotivním večerům jsme mohli cítit krásu Božího doteku na vlastní kůži.

Ještě nějakou dobu po kongresu jsme nosili zelené náramky, které nám připomínaly to, že chceme „být na přijmu“ i krásnou atmosféru kongresu plnou hlubokých a silných emocionálních prožitků s Bohem...

Ale čas nejde zastavit a nekompromisně pádí dál. Krásné písničky i atmosféra už pomalu přestávají doznívat i v našich vzpomínkách a ty krásné pocity a radost z Boží přítomnosti už jsou zase přehlušovány našimi každodenními starostmi ve škole, či v zaměstnání. Dokonce už i ty zelené náramky většině z nás vlivem působení onoho nekompromisního času spadly z rukou a tak si už jen málokdy vzpomeneme na naše kongresové nadšení „být na příjmu“ a na ty úžasné pocity, když jsme cítili ony krásné Boží doteky.

No ale co s tím? Znamená to snad, že to krásné zřetelné Boží působení a dotýkání se nás lidí Bůh omezuje jen na jeden týden v roce a soustřeďuje tu úžasnou koncentraci působení Ducha svatého na kemp v Protivanově? A přes rok v každodenní realitě už nemáme nárok na citelné Boží doteky? Znamená to snad, že s tou jedinečnou atmosférou kongresu od nás odešla i Boží přítomnost a láska...? 

Víte, jakou písničku z celého letošního kongresu jsem měl a mám nejraději? Není to ani tolik populární znělka, která zněla na kongresu tak často, ani kongresová hymna Bůh je on-line, i když jsou to určitě úžasné písničky, ale je to písnička, která si v podstatě textově vystačila pouze se dvěma větami, ale přesto v sobě skrývá obrovské poselství a mnozí z vás už možná tuší - ano je to písnička od skupiny Tretí deň „Nikto ma nemože odlúčiť od Tvojej lásky“. Na kongrese jsem ji slyšel poprvé v životě a naprosto jsem si ji zamiloval. Proč? Možná pro její sympatickou nevtíravou a zároveň nevšední melodii a dynamiku, možná pro tu přenádhernou atmosféru, kterou pomáhala každý večer vytvářet. Ale hlavně pro to úžasné poselství a myšlenku, kterou v sobě má a kterou jsem si odvezl z kongresu sebou domů, a připomínám si ji, když se mi zdá, že Bůh je daleko, že ztrácím signál a když vím, že nejsem schopný cítit Boží působení tak jako na kongresu.

A ta myšlenka, kterou jsem v ní našel, zní: „Nikto ma nemože odlúčiť od Tvojej lásky“ - dokonce ani moje momentální pocity či deprese z toho, že necítím tvoje působení tak, jak bych si zrovna představoval, protože Ty (a tvoje láska) naštěstí nejsi závislý na mých pocitech. A proto vím, že mě miluješ stále stejně, stále stejně moc! A vůbec nezáleží na tom, jak se zrovna cítím, jestli prožívám Tvůj dotek naplno, nebo necítím skoro nic - Ty mně nepřestáváš milovat.

Nikto ma nemože odlúčiť od Tvojej lásky, dokonce ani mé vlastní pocity! Jakto? Protože prostě Tebe patrím, Tebe patrím, Tebe patrím, Tebe patrím. A za to Ti vzdávám díky, čest a chválu, AMEN! 

Jsem na příjmu… Tenhle zelený náramek mi svítí na ruce od té doby, kdy jsem si jej v sobotu na kongrese připnula. Po tom týdnu stráveném v Protivanově jsem měla možnost vidět se s některými z vás a mluvit s vámi. Bylo zvláštní slyšet zkušenosti, které s tímto náramkem máte. Překvapilo mě, co pro vás znamená a s jakou nechutí se s ním někteří z vás museli rozloučit, protože přeci jenom nebyl ze zlata. Na stránkách PTD je dokonce v diskuzi založené vlákno, ve kterém se sdílíte o zkušenostech, které se s ním pojí. Když se na něj podívám, připomíná mi to všechno, co jsem tam s vámi díky Bohu mohla prožít. Věřím, že se mnou budete souhlasit, když řeknu, že ten týden naplněný Boží přítomností a společenstvím mezi námi navzájem byl nezapomenutelný.

Nevím, jak vy, ale setkala jsem se s lidmi, kteří neuznávají takové to kongresové nadšení. Jsou spíš realisticky založení, a tak tvrdí, že je sice hezké, co na kongrese společně prožijeme, ale realita po návratu domů je naprosto jiná. Myslí si, že je nemožné, aby změna, kterou člověk na kongrese prožije, byla trvalá a stálá. Uznávám, že v jistém směru mají pravdu. Na kongrese jsme byli týden na tom samém místě, v uzavřeném okruhu lidí, kteří byli věřící. Program se zcela lišil od toho, co prožíváme v běžném životě. Byli jsme osvobození od povinností doma, ve škole nebo v práci. Přesto mě ale překvapovalo, jak silně si všichni z vás uvědomovali, že to, co prožívají, není samozřejmostí, a až se vrátí domů, nebude lehké to tak udržet. Čím rychleji se blížil konec kongresu, tím to bylo intenzivnější a tím víc lidí právě o této možnosti mluvilo. Spousta z vás se modlila za to, aby nemusela prožít hrůzostrašný krok do reality, jež by vám vzala všechny naděje ve změnu, která je stálá.

V pondělí, den po konci kongresu, jsem si psala s jedním kamarádem, který byl členem mojí skupinky. Psal mi, jaká to byla změna – dostat se z prostředí věřících lidí, kteří mu rozuměli a chápali jeho životní styl, do společnosti spolužáků, kteří mají převrácené hodnoty. Jak se v tomto světě plném zla, lži a nedostatku času udržet on-line? To je otázka, kterou si kladu každé ráno, když vstávám a začínám svůj den.

Jan v 15. kapitole, 4.-7. verši říká: „Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám.“

Zůstat v Ježíši Kristu, zůstat v Bohu. To je způsob, jak být pořád na příjmu. Proč Ježíš klade tak velký důraz na naše připojení? Protože pokud naše připojení nebude stálé, svět nás stáhne sebou. Jedna moje kamarádka na rok odjela do Spojených států. Bála jsem se, že to přeruší náš vztah a my na něj už pak nikdy nenavážeme. Celý ten rok jsme si ale velmi často psaly maily, a když se pak vrátila, zjistila jsem, že se náš vztah mnohem více prohloubil. To je to, co po nás chce Bůh. Chce, abychom hledali cesty a způsob, jak s ním zůstat v kontaktu i přes překážky, kterých je v tomto světě stále víc - ať už jde o nároky, které na nás kladou v práci nebo v zaměstnání, ať už jde o nedostatek času.

Nemůžu vám radit, co dělat proto, abyste neztratili vaše spojení. Každému z vás bude vyhovovat něco jiného. Moc se mi ale líbila myšlenka, kterou vyslovil Radim Toman předtím, než jsme opustili kamp. Asi každý z vás ví, že jako vedoucí jsme se alespoň jednou za celý den sešli na set upu a radili se o tom, jak vést skupinku a celý program. V modlitbě Radim řekl Bohu, že by si přál každý den mít s ním právě takový set up, ve kterém by se s ním radil o svém životě a o věcech a situacích okolo něj. Není právě tohle způsob, jak bychom mohli zůstat v Ježíši? Není tohle možnost, jak být připojen? Nemá cenu náramek nosit, pokud nemluví pravdu. A tak se ptám: jsme na příjmu? A pokud ne, co pro to můžeme udělat? Ne zítra, ne příští sobotu, ale dnes, teď!